jsem dementni dvacítka

Saturday at 23:27 | T. |  Deník
nevydržela jsem a napsala mu dřív. plánovala jsem mu napsat na Štědrý den, ale tak... nechci mu ho kazit že jo :D

a ani jsem nebyla ožralá.

odpověd nemám. napsala jsem mu teda, že mi na to nemusí odepisovat. ale já to tak nemyslela. ale jestli neodepíše, tak se zahrabu :D

a ted se jdu ožrat.

klepu se a je mi zle.
 

6 dní nic

Saturday at 19:03 | T. |  Deník
A já stále na něj myslím. Jestli jsem budu psát průběžně, jak dlouho na něj myslím, tak mi ze sebe bude zle, protože pochopím, že jsem se dočista zbláznila... Ale já si nemůžu pomoci.

Mám nutkání mu napsat.

Ale teď se trochu dostávám do fáze, že chci začít cvičit a najít si tak koníček, který by mě psychicky pomohl.

Stejně mu jednou napíšu...

Akorát jsem teď hrozně nevyrovnanej člověk (ne jen teď, celý život), ale chtěla bych s tím začít něco dělat. A jestli mi k tomu dopomohl on, tak jen dobře pro mě.
Možná si dám nějaký cíl. A to jsem v životě ještě neudělala, protože vím, že je neplním. Chtěla bych se o sebe začít starat. Chtěla bych se změnit, protože jinak si fakt nikdy nikoho nenajdu...

Sakra. On je přesně můj typ a já to celý zvorala. Ale on mě štval, talže... Se na sebe nemůžu zlobit.



miluju tu písničku. hrozně uklidňující.


3 dny nic

12. december 2018 at 15:44 | T. |  Deník
Poslední zprávy jsem mu psala furt já... Ale on už se neozve. A tak jsem mu napsala, co si tak o tom všem myslím. A teď?! Myslím furt jen na něj. Už nevím, co dělat. Ale za zprávu mu nestojím, takže je to jisté. Přitom jsem ho na začátku měla tak na háku. A zase se to obrátilo. Že se ještě stále divim.... Fakt se udivuji.


 


i'm scared

4. december 2018 at 17:15 | T. |  Deník
Tak mi napsal a já za nim jela a spala jsem u něj dvě noci. Že to začíná být opět trapné snad ani říkat nemusím. Nevěřím mu ani slovo. A budu sama.. napořád. Protože neumím (hlavně nechci) komunikovat s lidma a vést hovory. Ach jo... Už nemám slova.

Jsem dneska bez nálady a nejraději bych se ztratila.

well... idk like always

1. december 2018 at 21:22 | T. |  Deník
Jak dlouho mi bude trvat, než na něj zapomenu?
(Týden? Ne.
Měsíc? Doufám.
Rok? Doufám, že ne. Ale nedivila bych se.)



Zklámání přišlo. Jak jinak.
Jen už nemůžu snést ponižování, který mi předváděl i můj ex. Na to mám dost nízké sebevědomí, aby mě někdo ponižoval ještě více, takže jsem mu to musela trošku (jemněji než umím) vysvětlit.

Jenže já se tak strašně bojím být sama. Je to příšerný pocit.

A já si řikala, že se na mě citově uplnul... Ha. On na mě? Ne. Já na něho. Protože taková jsem. Cítím tu žárlivost a je mi sebe zle. Přitom ho nemám ráda a ani ho neznám a je mi ukradenej. Ale dal mi na chvíli pocit bezpečí a toho, že nejsem sama a jsem z toho hned hotová. A celý den jen čekám, až mi napíše. A vidím ho online a vím, že si píše s jinýma. Přitom by mi to mělo být ukradený. JÁ SE ZE SEBE FAKT UŽ ZBLÁZNIM.


Článek samozřejmě editnu, až mi napíše (jestli vůbec) a až z něj zase budu v prdeli... :)))

Blíženci?

30. november 2018 at 12:42 | T. |  Deník

Asi jsem v životě žádného blížence neznala, ale teď ho znám. A na znamení moc nevěřím, ale raději jsem si přečetla všechno, ať trochu podvědomě vím... A zjistila jsem, že blíženec je snad to nejhorší znamení (bez urážky blíženci). To, že mají v podstatě dvojí osobnost a jeden den dokážou být milý a druhý den otočit o 180 stupňů není zrovna nic, co bych dokázala zkousnoust. Takže jsem se vyděsila a já - jako lvice - na tohle nebudu mít trpělivost.

Stejně mu nevěřím. Nedokážu věřit někomu, kdo už semnou plánuje budoucnost (Vánoce, stěhování, moje změna přijmení), když jsme se viděli třikrát. To je děsivější, než všechny popisky o blížencích dohromady.

Takže si mám užít a pak ho nechat být? Jenže já si nedokážu jen užívat. Vždycky to skončí, tak, že já začnu důvěřovat a pak se to obrátí proti mě a já skončím zklamaná. Každopádně průběh tohodle "vztahu" se mi fakt nezamlouvá. Přijde mi zvláštní. A už jenom to, že o tom tady píšu značí, že se o něj zajímám víc, než bych měla.

Stejně vztah nechci, protože si to nedokážu představit. Neumím v tom chodit. Nebaví mě ta rutina. Jsem ráda sama. A když nejsem sama, tak jsem žárlivá a to nenávidím. Jsem introvert a být s někým (ještě ke všemu denně) je pro mě příšerný pocit. Každý člověk mě vždy omrzí a nebaví mě se snažit o komunikaci nebo snad o něco víc. S tímhle přístupem zůstanu sama a budu toho v budoucnu litovat, ale přijde mi, že se to nedá změnit. Možná ano, ale chce se mi? Ne. Nechci se měnit kvůli jiným. Nikdo mi za to nestojí.

F.

25. november 2018 at 18:03 | T.

Jsem se včera viděla s novým.. jak to říct.. chlapcem? Konečně jsem byla s někým starším, tak jak jsem vždycky chtěla. A budu toho litovat? Pravděpodobně ano, jako vždycky. A jestli si to teď budu užívat dokud je to ok? Asi ne, vnitřně stejně trpím. Nejsem zvyklá s někým být. Ale budu se snažit být trochu normální, i když se chovám jak trapka.

když jste sociálně divná a máte úzkosti

24. october 2018 at 14:21 | T. |  Deník
Vim to už dlouho, ale co se s tim dá dělat... asi nic.


- Nesnášim podávání ruky - ne že by mi vadilo dotýkat se někoho jinýho, ale vadí mi to, že je to tak zavedené a očekávané... a buďto mi lidi ruku nepodají, protože nevim proč.. asi si myslí, že jsem malá (ve smyslu, že vypadám na 12 a s dětmi je přeci podávání ruky divné).. a nebo mi ji podají, ale je to stejně trapné jako když mi jí nepodají, takže.. to nenávidim. A Pewdiepie mě v tom ještě utvrdil - podávání ruky je zlo

- Nesnášim telefonování - než někomu zavolám musím se připravovat asi tak půl hodiny dopředu.. musim si nacvičit co řeknu.. musim si dát cigáro.. musim zadat telefonní číslo.. musím zavolat a vytáčet..
Telefonování je pro mě absolutně nepochopitelná a příšerná věc. Radši napíšu tisíc smsek, než abych s někym musela telefonovat. A je jedno jestli se jedná o cizí lidi nebo o lidi, které znám.

- Nesnášim udržování očního kontaktu - vždycky si řikám, jak dlouho musim na toho člověka čumět, tak aby to vypadalo, že mu koukám do očí a zároveň ho vnímám (obě věci naráz nedokážu). A některým lidem se nedokážu absolutně podívat do očí.

- Přípitky, ťukání - když je to ťukání jen s jedním člověkem, tak by to ještě šlo.. ale když je nás tři a více? A musíte si úplně s každym ťuknout i přesto, že nechcete a ty lidi třeba nemáte rádi? A koukat se s nima do očí. A říct na zdraví. A usmát se. Proč se prostě pokaždý jen nemůžou zvednout skleničky nad hlavu a tím aby to skončilo.

Mluvení před více lidma, prezentace - vyprávět nějaký příběh nebo snad dělat prezentaci před třídou? Hnus.

Jíst před ostatníma - ten pocit že na mě koukají zatimco jím... hrozný

V životě jsem nebyla před lidma uvolněná. A jen o tom píšu článek a svírá se mi hruď a mám hroznej pocit...
©2010-2018 |T.